Uznávám, že titulek je trochu zavádějící, ale je určen k tomu, aby vás zavedl si článek přečíst, takže snad odpustíte trochu toho bulváru. Nicméně počítám, že vám v mysli aspoň zablikal červený vykřičník a vyrojilo se pár důkazů o tom, že je titulek lživý. To vše jsou věci, o kterých chci na následujících řádcích polemizovat.
Když si zadáte “co je kritické myšlení” do Google (v mém případě DuckDuckGo), tak už z úvodních snippetů je jasné, že definic je celá řada a docela se liší: “Kritické myšlení … znamená schopnost nepodléhat prvnímu dojmu, obecnému mínění nebo naléhavosti….”, “Kritické myšlení je hodnotící myšlení, snaha vytvořit si co nejobjektivnější, nejpravdivější představu o tom, co se děje kolem nás…”, “Kritické myšlení se chápe tradičního učení a činí ho osobním, smysluplným a také trvalým…”. V definici se tedy asi neshodneme, ale shodnout bychom se mohli na tom, že kritické myšlení je reaktivní, reaguje na nějakou informaci, situaci, stav. Dle první definice by nás kritické myšlení mělo ochránit před zbrklou emotivní reakcí.
Kritické myšlení má tři základní úskalí. Pravdivost, objektivita a hodnotící kritéria. Začnu od konce. Hodnotící kritéria lze postavit prakticky vůči jakémukoliv tvrzení tak, aby je toto tvrzení nesplňovalo. Ostatně v diskusích, ať už na internetu, u televizních obrazovek a občas také u piva je celkem běžné, že diskutující nastaví kritéria tak, aby závěr odpovídal předem utvořeném názoru a argument prostě neměl šanci kritérii projít. V rámci politických debat – nebo spíš společenských – diskutující velmi často nastaví předem kritéria tak, jak je mají nastavená jejich příznivci či skupina, kterou chtějí ovlivnit. Tím se z kritického myšlení stává velmi snadno a rychle nástroj manipulace.
Druhým úskalím je objektivita, přičemž rozhodně nechci kohokoliv nařknout, že není objektivní, nebo se nesnaží kritické myšlení používat objektivně. Lehce zjednodušeně řečeno, kritické myšlení se zabývá tím, jak dalece nápad nebo informace odpovídá našim vědomostem. A v tom tkví kámen úrazu. Doba, kdy jeden člověk byl schopen obsáhnout veškeré vědění lidstva (a to nikde není řečeno, že jsou ty vědomosti správné) skončila někdy před stopadesáti lety. Suma vědění roste exponenciálně a zhruba padesát let je pryč i doba, kdy jeden člověk dokázal obsáhnout všechny znalosti jednoho konkrétního oboru. Zjednodušeně řečeno, v okamžiku, kdy nelze tvrzení nezávisle ověřit a závisí jen na informacích hodnotícího, nemůžeme se vůbec bavit o faktech a jakékoliv objektivitě.
Třetí problém je pravdivost. Svět prostě není černobílý a mezi absolutně pravdivým a absolutně nepravdivým výrokem existuje celá stupnice možností. Celé to souvisí s dříve zmiňovanou objektivitou. Ve většině případů není otázka jestli je výrok pravdivý či ne, ale jestli máme informace pro vyhodnocení za jakých podmínek může pravdivý být.
Pak je tu pár drobností, které také trochu kazí pohled na kritické myšlení, konfirmační zkreslení. Byly zdokumentovány výzkumy, kdy samotná existence výzkumu ovlivnila chování zkoumaných osob (typicky výzkum stravování automaticky nutí respondenty, aby se stravovali zdravěji – a to ani nemusí vědět, o jaký výzkum jde). Další drobnost je Halo efekt, který v tomto případě interpretuje i neznámé informace tak, aby byly v souladu s vnímáním světa, který “máme rádi”.
A teď si představte, že na školách se “učí” kritické myšlení, spousta lidí si na tom postavila svůj byznys. Žáci, studenti a posluchači se dozvídají kde zjistit ty správné informace, jak stavět správná kritéria, jak argumentovat atd.
Já bych se spíš přimlouval za to, abychom se učili vzájemnému respektu, tvůrčímu a konstruktivnímu myšlení, která na rozdíl od kritického nejsou reaktivní a abychom do debat vstupovali s myslí otevřenou, bez předem utvořených názorů. Rozhodně nechci tvrdit, že kritické myšlení není užitečné. Je! Je velmi důležitou součástí myšlení, ale spíše než na debaty s ostatními bychom jej měli využívat ke zpochybňování vypovídací hodnoty svých důkazů.
